Strasti a slasti s nákupem nadměrných dámských botiček

dubna 30, 2015

Sedím v kanceláří a nohy mám natěsnané v mých "nejpohodlnějších" botách - balerínkách. Nejsou na podpatku, jsou rozchozené a dají se nosit skoro ke všemu. Jednu vadu na kráse však mají - jsou mi prostě malé, ale nic jiného mi  nezbývá, pokud nechci dát přednost pánských teniskám, crocsům či nazouvákům.

Jak se to vlastně stalo, že mě doslova mé nohy přerostly a staly se z nich lodě? Jak se žije ženě s nohou velikostí 44,5?

Už tehdy, když jsem byla na základce, měla jsem tu čest si tajně půjčovat maminčiny boty na podpatku vel. 42. Nosila jsem se jako královna a bylo mi tehdy úplně jedno, že i bez těch podpatků jsem přerůstala svoje vrstevníky o hlavu, hlavně že jsem mohla dělat klapy klap. Vlastně, když si to tak uvědomím, což si vlastně uvědomuji díky některým lidem celý svůj život, vždycky jsem byla taková nějaká větší. Splynout s davem byl pro mě docela problém. Výška 182 cm je na holku docela dost, široká ramena jako profesionální plavkyně, sic dlouhé nohy, ale široké boky (po mamince, jak jinak) a nakonec moje "lodě". Tak, a teď splyňte s davem, buďte nenápadné.

Byli jsme sportovní rodinka, takže mě rodiče šoupli po vzoru bratra na sportovní základní školu a já tak svoje dětství strávila aktivně - díky bohu za to. Móda byla pro mě tehdy sportovní - džíny, tričko, mikina, sportovní tenisky a k sukni maminčiny klapající boty na podpatku. Vzor byl pro mě řádku let můj bratr, ke kterému jsem vzhlížela, takže co dělal on, musela jsem dělat i já - skateboard, snowboard. Dokonce jsem ho následovala i v módě v domnění, že mi bude stejné oblečení slušet stejně jako jemu. A tak jsem si prošla všemi módními styly - sport, punk a hip hop (tyto dva styly jsem střídala - přes den hip hop styl, večer punkový koncert), skate styl a současný elegantní, ženský styl. Ten už jsem od bratra naštěstí neokoukala.

Moje "lodě" okusily vše a věřím, že nejlépe jim bylo v pánských martenskách nebo obyčejných plátěnkách. Moje máma se mnou zažívala strasti pokaždé, když jsem šly kupovat "slušné" boty a to tehdy do jediného obchodu v Opavě, kde měli nadměrné velikosti dámských bot. Vždycky jsme s mamkou jásaly a dlouho následně oslavovaly, když na mě nějaké boty byly a zároveň se mi líbily.  "Slušňácké" boty jsem si následně po koupi hýčkala - vzorně krémovala, čistila a nosila je s hrdostí. Jenže výběr nebyl vždy a ne vždy na mě nějaké byly. Noha stále rostla a rostla z těchto "problémů" i moje máma. Naštěstí to bylo v období mého skate stylu, takže jsem boty na podpatku ani jiné "slušňácké" boty nemusela nějak výrazně řešit a když ano, musela jsem se smířit s tím, co zrovna bylo. 

Uběhly další roky, dodělala jsem gympl, dala si rok angličtinu a potom začala studovat na VŠ v Olomouci.  V průběhu vysokoškolského studia jsem odjela na dva semestry studovat do slunného Španělska a tam nastal zlom co se týče módy. Objevila jsem značky jako Pull and Bear, Stradivarius, Bershka a styl španělek mě dokopal dokonale překopat můj šatník. Začala jsem si kupovat šaty, sukně, halenky, moje závislost v utrácení kabelek se rozjela na plné obrátky, koupila jsem si svoje první kožené nadměrně velké kozačky a já najednou pocítila dokonalý pocit blaha. Aha, to je ono, tak dlouho jsem se hledala až jsem se našla. Po 10 měsících jsem se vrátila domů jako vyměněný člověk. Potkala jsem Lukáše a společně jsem zakotvili v Praze. V Praze jsem se začala poohlížet po obchodech s nadměrnou dámskou obuví. Dlouho jsem nic nenacházela. Nakonec mi někdo pověděl o prodejně Cliché shoes. Paní majitelka mi byla okamžitě sympatická a to nejen tím, že byla stejně vysoká jako já (hip hip huráááá) ale také tím, že měla stejný problém - LODĚ!!! V Cliché shoes  jsem si koupila za těžce vydělané dva tisíce své první hnědé oxfordky na podpatku. Co na tom, že mě boty lehce tlačily a s 9 centimetrovým podpatkem jsem dosahovala výšky 191cm. Měla jsem prostě konečně krásné DÁMSKÉ boty na podpatku a to už byl úspěch. Škoda jen, že kvalita nebyla úměrná ceně. Poté jsem objevila Deichmanna a jejich XXL velikosti. Jejich boty mě taktéž lehce tlačí, mají totiž boty POUZE do 44, což je pro mě pořád malé číslo, ale kvalita je přímo úměrná ceně.

A tak si pokaždé, když vycházím z obchodu s nadměrnou obuvi, kladu otázku, kde se stala ta chyba?
Proč se nikde v ČR nevyrábí/neprodávají kvalitní dámské boty nadměrné velikosti odpovídající módním trendům? V čem je ten problém?

Prozatím se musím smířit s tím, že nosím DÁMSKÉ boty, které se mi líbí, ale nejsou kvalitní a které mě tlačí. Jak se říká, pro krásu se musí trpět a já jsem toho jasným důkazem, ale snad ne na dlouho.


P.S: Některé "botičky" (vel. 42 - 45) prodávám na Vintedu tak se mrkněte, třeba některé z vás udělám radost :-)









Související

4 komentářů

  1. Veľmi zaujímavý článok.

    Človek si ani neuvedomí, aké problémy majú ľudia s výberom topánok s nadmernou alebo práve naopak s veľmi malou nohou. Našťastie som to dotiahla na veľkosť 36, ale dosť dobre si pamätám na peripetie mojej kamarátky s výškou 154cm a veľkosťou topánok 34, keď si chcela kúpiť elegantnejšiu obuv. V detskom oddelení obuvi elegantné topánky na opätku jednoducho neviedli...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Kataríno, jsou to problémy a o to větší je radost, když nějaké krásné, moderní botičky seženu :-) Problém ale je, že v současné době v ČR KVALITNÍ nadměrnou dámskou obuv neseženeš a to je smutné :-( Snad se to brzo spraví :-) Jinak kamarádku chápu, sama mám taky jednu, která je malinká a velikost bot má taky dětskou a přitom je to stejný ročník jako já, takže žádná holčička :-D a vždy trpí, když si chce nějaké pěkné boty koupit a její velikost není.

      Vymazat
  2. Keď som si kúpila prvé topánky veľkosti 42, nechcelo sa mi veriť, že nové topánky ma netlačia. Na čo moja kamarátka nechápavo odpovedala, že prečo by mali nové topánky tlačiť. Tak som jej vysvetlila, že doteraz som si kupovala len 41 a vždy mi do krvi rozodrali pätu. Vždy. Keď sa mi už prispôsobili, boli vhodné na vyhodenie. Aj ja kupujem u Deichmanna, ale v Španielsku sa mi podarilo kúpiť naozaj krásne a tak sa teším už druhý rok. Nepoznám nikoho s číslom 44,5- ale musí to byť veľmi-veľmi ťažké.ô

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. JJ znám ten pocit :-) Ale 42 je ještě bááááseň :-) Ve Španělsku jsme si koupila svoje první kožene kozačky a úplně náhodou v obchoďáku v Murcii :-D a takovou radost jsem z nich měla :-) Já taky nikoho neznám s takovýma loděma jako mám já, no rarita jsem :-D

      Vymazat

Facebook

Instagram